Pouštní zmije rodu Cerastes

Vysoce specializovaná skupina zmijí s řadou adaptačních modifikací na vysoce extrémní podmínky pouštního prostředí. Výskytem jsou soutředěny druhy C. cerastes a C. vipera na saharskou oblast Afriky, první jmenovaná a C. gasperettii vstupuje také na Arabský poloostrov až do Iránu.  Biotop tvoří především písčité aridní oblasti.

V chovech se jedná o značně oblíbené hady s čímž se pojí také časté případy uštknutí. Valenta (2008) popisuje ve shrnutí účinky jedu těchto zmijí jako lokální destrukci a hemokoagulační poruchy (typ DIC - diseminovaná intravaskulární koagulace). S touto zmijí a s jejím chovem stručně seznamuje J. Zelinka (2007).

V chovu tyto zmije už nemáme. Z poznatků co sme za dobu chovu získali lze zmínit především bezkonkurenční vznětlivost hadů, končící velmi častými, vzájemnými kousanci ve společném chovu. Někteří kolegové však tyto poznatky nemají. Záleží tedy evidentně na povaze jednotlivých hadů. 

Orientální řetízkové (Russelliho) zmije - rod Daboia

V naší literatuře paradoxně chybí publikace podmínek chovu těchto toxinologicky velmi významných zmijí! V rámci monotypického rodu jsou nyní rozlišovány dvě subspecie D. russelli a to krom nominátního také D. r. siamensis z jihovýchodní části areálu. Významným morfologickým rozdlílem jsou mohem menší rozměry (max. 120 cm). Obsah jedu D. r. siamensis je významně  obohaen o neurotoxiny. U tohoto barevně velmi variabilního poddruhu je rozlišována navíc indonésijská forma limitis dorůstající max. 100 cm.

D. r. siamensis, limitis form - importovaný pár z ostrova Rinca, jižně od Jávy. V chovu již tyto hady nemáme.

Samice (Andělka) byla velmi agresivní a při manipulaci se často stavila do spirály, z níž prováděla výpady doprovázené poskočením. Výstražné syčení s nafukováním bylovelmi hlasité, při pohybu kolem terária tak reagovala však pouze při leknutí.

Samec byl krásně kontrastně zbarvený, na manipulaci velmi klidný had.